Pokud bychom se sami dostali do situace, kdy jsme předluženi a úroky nám začnou přerůstat přes hlavu, asi stěží bychom uvažovali, jak za každou cenu spotřebovávat více a více. Každý rozumný člověk by věděl, že se
musí na čas uskrovnit. Až dluhy splatí, popřípadě je alespoň dostane pod kontrolu, může začít zase více spotřebovávat.
Pro evropské politiky i řadu ekonomů je ale základním východiskem nutnost růstu. Ne za pár let, ale okamžitě. A tak slýcháme dnes a denně polemiky, zda k tomuto růstu povedou škrty nebo je lepší se více zadlužit a dodatečně získané
prostředky investovat. Chraň bůh, pokud škrty dostanou ekonomiku do recese. Při východisku růst za každou cenu by to potom znamenalo, že škrty byly špatné a mělo se „chytře“ zadlužovat.
Na výše uvedené dilema je však už pozdě. Většina evropských států je natolik zadlužena (a díky tomu spoustu let uměle rostla), že již existují pouze dvě možnosti: buď škrtat a být několik let v recesi, nebo neškrtat, možná ještě chvíli růst, a pak přijde pořádný sešup.
Je prostě nutné dosáhnout rovnováhy mezi tím, co vyděláme a tím, co utratíme a až potom můžeme znovu růst. A ta rovnováha je bohužel u většiny evropských zemí pod současnou úrovní jejich HDP. U těch nejproblematičtějších
dokonce výrazně pod!
Toto se netýká pouze zemí typu Řecka či Španělska. Toto se týká téměř všech evropských států včetně Francie, Belgie nebo České republiky.
Proto je nutné, aby tuto hořkou pravdu politici přiznali veřejnosti (nejprve však sami sobě). Žili jsme si nad poměry, musíme škrtat, budeme v recesi, ale jedině tak nepřijde recese ještě větší. Bude to chvilku trvat, ale po dosažení rovnováhy budeme znovu růst. A pokud se nebudeme znovu zadlužovat, bude to zdravý růst! A věřím, že pokud to dokážeme, budou nám závidět i USA, které se nám dávají za vzor, jak krásně stále na dluh rostou.